ZAREZLÝ VZOREC CHOVÁNÍ
FC
Jak překonat
echoismus
Všichni máme nějaké ego.
Dostali jsme ho do vínku.
Ego říká: Já jsem nejdůležitější.
Nutí nás v první řadě myslet na sebe.
To je správně.
Ale každý extrém škodí.
Příliš slabé ego způsobuje, že potlačujeme, či dokonce popíráme své potřeby.
Potom druhým snadno ustupujeme, a ještě vyčítáme, že se jim obětujeme.
Bez naplněných vlastních cílů jsme nešťastní, mluvíme o nefunkčním vztahu
a očekáváme, že co vkládáme my do druhých, budou druzí vkládat i do nás.
Ale neumíme si o to říct, ozvat se, ohradit se, postavit se za sebe.
JÁ pro nás není nejdůležitější. Až do chvíle, kdy kalich trpělivosti přeteče.
Pak ze vztahu rádi odcházíme – trvale, nebo dočasně.
Věříme, že s jiným partnerem to bude lepší.
Ale příběh se opakuje.
Příliš silné ego způsobuje, že naopak stavíme své potřeby vysoko nade vše.
Vztahy využíváme spíše k tomu, abychom změnili druhého ve svůj prospěch.
Nárokujeme si jeho srdce, mysl, energii i čas, vytrhujeme ho z jeho vlastních
potřeb a činíme také nešťastným. I on časem odchází – trvale, nebo dočasně.
A my ho při svém egu nepřemlouváme, věříme, že jiný partner bude lepší.
Ale příběh se také opakuje.
Přiměřené ego nemá potřebu hledat štěstí u jiných partnerů. Je totiž příliš
zaměstnané hledáním nových způsobů, jak najít štěstí ve stávajícím vztahu.
MAX a MÍNA poznali, že je naivní od lásky očekávat pouze hormonální bouři.
„Původně jsem si myslel, že když mě přitahuje jiná žena, je to láska. Nebo že když
se hádáme s mou ženou, není to láska,“ vzpomíná Max.
To ještě nechápal, že láska není ten růžový opar – tomu se říká zamilovanost.
Skutečně milovat, tedy praktikovat lásku, znamená stát při druhém a snažit se
mu porozumět, naopak když vztah prochází zátěžovými zkouškami.
„Čím déle jsou partneři spolu – ať na začátku byli sebezamilovanější –, tím víc
ve vztahu přibývá vzájemných křivd, nenaplněných očekávání a neočekávaných
zranění. Jednou si řeknou, že tak zmuchlaný papír už nepůjde narovnat a je lepší
začít s čistým listem jinde,“ dumá Mína, „jenže jak máte uvěřit, že jinde bude líp,
jestliže s každým bolestivým prožitkem ztrácíte víru v jakýkoli smysluplný vztah
i v sebe a myslíte, že možná jste ti porouchaní, komu štěstí nebude dopřáno?“
Jak se dá vzkřísit zvadlý vztah, jestliže se oba po letech příkoří usnesou, že vlastně
nedovedou být sami?
Jak lze postavit most přes rodičovské vzorce chování, které shodně převzali a pro-
měnili ve vztahovou nekompatibilitu a neštěstí?
Ukažme si to právě na jejich případě. ð
(11)