několik délek prutu od nástrahy
u kořenů (kde mi zatím ryby
braly nejvíc). Stáhl
jsem
plavou
vzad. Přitom
naráz zůstanou bez
obrany, protože při
plavání mají klepeta
zavřená a táhnou
je za tělem.
Kapři
někdy
Nástraha, kter
á fu
ngo
val
an
av
ýb
pozřou
plavající
raky, ale
častěji
se zaměří
na ty, kteří
se jim snaží
bránit. Mávání
klepety odradí jen
menší kapry, ti
velcí jich dokážou
spořádat spousty. A do čeho
se takový kapr
pustí, když
raka už snědl?
Ano, hádáte
u
no
12
člunu
(vesloval, zatímco jsem
zdolával rybu), takže jsme
oba naráz zklamaně vydechli.
Hádal jsem jí k 25 kg, ale
místní rekord, kterého chytil v
květnu rok přede mnou Johan,
to nebyl (zdolal jsem ho pak v
srpnu). Šlo o dlouhého lysce
s trochou šupin, ale tento, o
kterého jsem přišel, měl šupiny
rozeseté po vysokých bocích.
Seb začal mít dost problémů
se svým boiliem AVK, protože
mu loviště navštěvovalo čím
dál tím víc raků. Jejich obří
klepeta mu buď nástrahy
ucvakávala nebo je v noci
během pár hodin dokázala
oštípat do velikosti hrášku.
Dal jsem mu nějaké svoje
nástrahy, aby neseděl půlku
noci naprázdno. Z dřívějška
(z jiných revírů) jsem věděl,
že moje kamenné 30mm boilie
vydrží ve vodě tři dny a nic
se s ním nestane. Nástraha
mi na vlasu většinou zůstane
i po ulovení ryby a několikrát
se mi dokonce stalo, že jsem
se ani nenamáhal převazovat,
protože to zkrátka nebylo
třeba. Stačilo jen zavézt stejnou nástrahu na stejné místo.
Další záběr na sebe většinou
nenechal dlouho čekat.
Na rozdíl od spousty rybářů,
kteří se snaží rakům stůj
co stůj vyhnout, mně jejich
přítomnost v lovišti připadá
prospěšná. Pro velké kapry
totiž představují běžnou
součást jídelníčku, takže
pokud jsou kolem mé nástrahy, může mi to jen prospět.
Nejednou jsem viděl zástupy
raků mašírujících pro boilie
a chňapajících klepety po
nástraze. Když na ně narazí
velký kapr nebo hejno kaprů,
raci buď jdou do útoku a vytasí
svá velká
klepeta
nebo ustoupí a
or
i levý prut
nahozený hodně daleko
a přesunul ho k druhému
nejproduktivnějšímu místu
(pod zlomenou větví sahající
do vody). Měl jsem teď udice
hodně blízko u sebe, takže
jsem si musel dávat velký
pozor, abych je za silného
větru při zavážení nepřejel.
Hlavně v noci. Bylo dobře, že
jsem měl šňůru, která mi ve
vodě nešla do oblouku, jako
by to dělal vlasec. Díky tomu,
že není pružná, reagují hlásiče
na záběr citlivě. Dokáže kapra
zastavit, takže se otočí a vyrazí mým směrem, místo aby
zamířil do větví nebo kořenů.
Zatím jsem měl štěstí, protože
jsem přišel jen o tři ryby, což
je při tak velké vzdálenosti a
hustotě řas dobré. Dvě ryby se
mi vypnuly nejspíš kvůli vázce
ležící asi na tři délky prutu
od převislých větví. Myslel
jsem, že to je ulomená větev
pohřbená v hustých travinách.
Neviděl jsem ji (pokud to tedy
opravdu větev b yla), ale hodně
kaprů po zaseknutí zamířilo
právě tam. Někdy jsem měl
dojem, že mi šňůra zavadila o
malou větev. Byl to jiný pocit,
než když si kapr razí cestu
trávami. Navíc žádný vlasec
není až k udici úplně napnutý,
což může rybě vypnutí hodně
usnadnit.
Za nic na světě jsem ale
nemohl přijít na to, proč se mi
vypnula ta třetí ryba. Žádnou
chybu jsem neudělal. Ryba se
přetočila na bok a já s ní mířil
k připravenému podběráku.
Naráz jí z tlamy háček vyskočil.
Zajela mezi trsy a mně zbyla
v ústech jen hořká pachuť
zklamání. Marně jsem se s
podběrákem nakláněl, abych
ji nabral, ještě než definitivně
zmizí. Seb byl se mnou
zrovna ve
správně, do mojí nástrahy
ležící hned vedle na dně.
Podle aktivity ryb a počtu
záběrů, které Sebovi a mně
přišly, jsme mohli dobře
odhadnout zvyky zdejších
kaprů. Mně brali většinou brzy
ráno nebo během dne, zatímco
Seb nejvíc ryb nachytal v noci.
Mohli jsme z toho usuzovat,
že kapři se za tmy zdržují v
hlubší vodě v západní části
jezera Penn. Do mělčí vody
ve východní části pak míří za
úsvitu a tráví tam většinu dne.
Naše výprava se pomalu
chýlila k závěru a Seb se začal
usilovně snažit, aby si vysloužil
větší úlovek. Pořád vysedával
venku před bivakem u malé bílého stolku a zkoušel všechny
možné i nemožné návazce a
nástrahy. Po stolku se válely
drobky z boilie, háčky, poloprázdné dipy a odstřižky
nejrůznějších návazcových
materiálů. Mezi tím vším
postávaly lahve od coly a
pomačkané plechovky od piva.
To jen abyste měli představu
o tom, jak vypadala Sebova
laboratoř. Nutno podotknout,
že z desítek, které chytal,
přešel na patnáctky. Kdybyste
mu však mohli nahlédnout do
duše, viděli byste tam obraz
40lb kapra (přes 18 kg), po
kterém prahnul.
Pomyšlení, že jen 30 m od něj
sedí toulavý Brit, který už chytil
rekordního kapra a spoustu
dvacítek, ho nutilo točit boilie
jehlou ještě zuřivěji. Stavil jsem
se u něj s plechovkou piva. Doufal jsem, že ho přivede na jiné
myšlenky, a on se do všech
těch šňůrek nezamotá. Otočil
se ke mně, ale díval se na mě
prázdným pohledem, a pak se
otočil a civěl do prázdna. Náhle
vyskočil, už po tisící stáhl udice
a vyměnil návazce. Potřeboval
zjistit, jestli jeho nové vynálezy
budou fungovat. Všechny čtyři
montáže vypadaly jako pestrobarevné bonbóny visící ve
výloze cukrářství. Měly
na sobě víc hadiček a
trubiček než s sebou
nosí instalatér.
„Tohle je ten pravý
návazec na 40lb
kapra!“ zašeptal si
pro sebe, vlezl do
člunu a rozjel
se napříč
Sebastiaan se svým snem
facebook
www.carponline.cz
13