můj naviják zbláznil. Rychle
jsem skočil do člunu a snažil
se co nejdříve dostat k rybě.
Naviják šel naplno, až jsem
místy nestíhal dovíjet vlasec.
Sledoval jsem vodu a hledal
bójku, abych se zorientoval,
kde vlastně jsem. Nějak jsem
se ztratil a byl velmi daleko od
mého krmného místa. Stále
jsem sledoval vlasec a zaostřil,
kampak to měl můj soupeř
namířeno. Začal jsem brzdit.
STOP! Tam je zákaz plavat!
Vypnul jsem motor a snažil se
rybu přibrzdit a otočit, dokud
byla v bezpečí na otevřené
vodě. Ale ona si mě tahala,
jak chtěla. Místy jsem se cítil
jako na kolotoči. Točil jsem
se dokola a poslouchal zvuk
šokovky, jak prořezává hladinu
jezera. Nevím, jak dlouho to
trvalo, ani jak daleko mě odtáhla, ale čas plynul a nervozita se
stupňovala. Doufal jsem, že o
ni nepřijdu, že se nezamotá do
větví. Nevěděl jsem, co mám
dělat. Každá minuta trvala
věčnost. Tolik myšlenek mě
najednou zaplavilo. Byl jsem
bezmocný a bezbranný. Rybu
jsem pořád neviděl. Nedovedl
jsem si ani představit, co je to
za monstrum. Tak jemně jsem
asi nezdolával v životě žádnou
rybu. Centimetr po centimetru
jsem navíjel a očekává, kdy se
vynoří můj soupeř. Trvalo to tak
prokletě dlouho. „Bože, co to
je?“ Přemýšlel jsem. Zachvěl
jsem se, když jsem zahlédl to
20 kg
17,20 kg
mohutné tělo ryby, která se
pomalu vynořovala. Neodvážil
jsem se ani nadechnout.
Zadržoval jsem dech a modlil
se, ať ji podeberu na poprvé.
Ano! Sedl jsem si a přitáhl
podběrák k lodi. Podíval jsem
se do něj a od radosti zařval na
celé jezero. Věděl jsem, že je
to pořádný medvídek a snažil
se odhadnout váhu, jen tak
na oko. Bylo to marné. Takovou rybu jsem zkrátka v životě
neviděl. Až když jsem ji dával
na podložku, uvěd