V dnešní době, kdy se neustále porovnáváme
s ostatními, by taková věta zněla ještě
neuvěřitelněji. Přemítání o tom, jestli se
ostatní nemají přece jenom lépe a nejsou
lepší než my, se stalo naším denním chlebem.
Pochybujeme o sobě, o tom, jestli jsme dost
dobří, jestli bychom neměli přidat, zhub‑
nout, najít si lepší práci nebo byt. Na veřej‑
nosti se snažíme ukazovat jako ta lepší verze
sama sebe. Chceme mít nejlepší práci, per‑
fektní rodinu, dokonalou postavu a nejno‑
vější mobil. Průměrnosti se děsíme jako čert
kříže a máme pocit, že být sám sebou prostě
nestačí. Dnešní společnost zkrátka miluje
vítěze.
Být sám sebou by ale mělo být to nejjedno‑
dušší, co máme v životě udělat, přesto je to
někdy tak těžké. Nebát se přiznat, kým jste,
co máte rádi, co vás baví nebo co se vám líbí.
Za homosexualitu se nezabíjí, můžeme stu‑
dovat, co chceme, poslouchat hudbu, jakou
chceme, říkat a myslet si, co chceme. Bohužel
se ale stále snažíme naplnit představy všech
okolo a zapomínáme sami na sebe. Na to, co
chceme my. Všichni v životě hrajeme několik
rolí, ale kvůli tomu mizí naše přirozenost
a naše vlastní osobnost.
Často nám dělá problém říct pravdu nebo
říkat „ne“. Nechceme někoho urazit nebo
ranit, a tak děláme věci, které vůbec dělat
nechceme. „Mnohdy totiž „být sám sebou“
podle mě znamená i mít odvahu dělat věci
nepopulární, dovolit si se naštvat, křičet,
být nepříjemný na někoho jiného – pokud
je to tak v souladu s mým aktuálním stavem
duše. Vědomě pak na sebe beru to riziko,
že mě to bude později mrzet a že se budu
chtít omluvit. Cítím, ale že to tak je „správ‑
nější“, než to v sobě potlačit, jít proti sobě.
Navíc když potlačím sám sebe „ve prospěch“
někoho jiného, vlastně tím ani jemu nedám
šanci si třeba uvědomit, že dělá něco, co se
mi nelíbí – protože to prostě skousnu, vezmu
to na sebe a jdu dál. Když ale své pocity pro‑
jevím, druhý člověk má vždy možnost na
to nějak reagovat – třeba mi i dát určitou
lekci. Ve vzájemné konfrontaci se učím, co
mohu dělat jinak – ostatní mi nastavují
úžasné zrcadlo,“ píše osobní a firemní kouč
Pavel Černý na webu Psychologie.cz.
Z toho všeho přetvařování ale vznikají
psychické i fyzické nemoci. Ženy navíc
k sebekritice mají ještě větší sklony než muži.
Prý samy sebe kritizují až osmkrát denně,
poprvé hned ráno před zrcadlem v koupelně
a pak se to s námi veze celý den. Nejsme dost
hezké, máme příšerné vlasy, jsme hrozné
matky, špatné v práci, nic se nám nedaří,
málo cvičíme a nezdravě jíme… A tak se sna‑
žíme všechny tyhle „chyby“ napravovat, co to
jen jde, a čekáme, že pocit štěstí se dostaví,
až všechny naše nedostatky odbouráme.
Nová doba
Tak dlouho jsme se snažili, aby náš instagra‑
mový feed byl sladěný, aby snídaně, kterou si
ráno dáme, vypadala dobře na fotce, aby se
všichni dozvěděli o tom, že cvičíme a jezdíme
na hezké dovolené, abychom to všechno dnes
pomalu začali bojkotovat. Proti diktátu doko‑
nalosti se snaží bojovat stále více žen i mužů.
Připojujeme se k hnutím jako Za normální
holky a Healthy Is The New Skinny a sna‑
žíme se ostatní přesvědčit, že reálný život
vypadá jinak než ten instagramový.
A dotklo se to i módního světa a diktátu
dokonalé krásy. Například tržby gigantu
Victoria’s Secret začaly klesat, když jeho
vedení prohlásilo, že ikonické prádlo téhle
značky není určeno pro plus size ženy nebo
transgender zákazníky. Spousta značek
naštěstí zvolila jinou strategii. E-shop ASOS
nafotil modelky, jejichž postavy a tváře
následně grafici neupravovali ve Photoshopu.
Blýská se teď snad na lepší časy? Začíná se
zase prosazovat přirozená krása?
Možná je nejvyšší čas si uvědomit, že takhle
přehnanou sebekritikou nám život protéká
mezi prsty a my stále jen na něco čekáme
a trýzníme se za chyby, které ve skuteč‑
nosti vůbec chybami nejsou. Že sníst večer
u televize na posezení celý kelímek nutelly
nebo celý týden nedat prádlo do pračky
není žádná tragédie. Že přesně tyhle situace
dělají náš život životem, protože bez nich
bychom byli jen roboti, kteří dělají všechno
perfektně. A že život je krásný a zábavný,
i když máme celulitidu na stehnech a nepo‑
řádek v účetnictví. Proč zkrátka nedokážeme
přijmout fakt, že nejsme lepší nebo horší,ale
že můžeme být dobří tak akorát? Nebo prostě
jen sami sebou.
Bez filtru
Kristýna Dolejšová je mimo jiné autorkou
hnutí #ZaNormalniHolky. V motivační knize
Bez filtru najdete autorčin osobní příběh
a její rady, jak se mít ráda a být sama
sebou. Knihu koupíte na shop.zanormal-
niholky.cz za 349 korun.