Realizácie
Parametry jako orientace k výhledům, míra oslunění či intimity takto
mohou determinovat způsob tvarování páté fasády domu (dům K –
pozri ARCH 12/2008) nebo vytváření záhybů jeho prostoru a hmoty
(domy B a C – pozri ARCH 9/2012 a 12/2012). Druhým postupem
je fascinace některými aspekty ikonických staveb. Ať už se jedná
o mřížku o devíti polích (dům LJM – pozri ARCH 9/2015) či prostorový
plán (dům RCK), jejich interpretace je vždy spíše volná a intuitivní než
svázaná předem danými dogmaty. I díky tomu je patrná kontinuita
autorského přístupu, nezávislého na tom, kterou ze zvolených metod
právě sleduje. Slabé formy se s ohledem na vybraný parametr stávají
spektakulárními, převzaté silné formy jsou naopak určitým způsobem
dále prověřovány do té míry, dokud ještě drží pohromadě. Tento
protichůdný postup dále ilustrují poslední dvě realizace – dům RCK
a monument v Majeru. Dům RCK jako zatím poslední ze zmíněné série
rodinných domů, monument v Majeru jako iniciační realizace jiného
typu (veřejná zakázka na základě vítězství ve veřejné soutěži), která
v sobě z odlišné perspektivy shrnuje dosavadní autorská východiska.
Vila jako architektura abstraktní a monument jako architektura kon-
krétní. Anebo naopak?
Za srovnávací kategorie obou realizací byly zvoleny způsob
členění objemu, prvek schodů a lamelová police/konstrukce. Prvé
reaguje možná více na vnější podmínky stavby, druhé potom na
její vnitřní podstatu a třetí na autorskou estetiku. Vila se nachází na
rovině mezi generickými novostavbami, její objem pracuje s absen-
tující topografickou rozmanitostí a ambivalencí plné a prázdné hmo-
ty, která je obvyklá spíše v hustější zástavbě. Monument je zase osa-
zen ve svažitém terénu mezi náspy a zářezy komunikací, jednoduchá
kubická hmota se zvedá nad jeho úroveň, aby umožnila nahlédnout
na tyto šrámy na těle i duši původního vojenského hřbitova. V obou
realizacích je tedy přítomná potřeba přechodu mezi výškovými
úrovněmi, která se zdá být více symbolickou než nezbytnou.
34
V prvém případě se odkazuje na Raumplan či lokální problém subur-
bie, ve druhém kromě záměru vytvoření vyhlídky snad i na vertikalitu
původního památníku – obelisku (odstraněného kvůli novostavbě
autosalónu až v nultých letech tohoto století!). Prostředkem tohoto
přechodu jsou schody, ne v utilitárním slova smyslu, ale jako vnitřní
podstata architektury jako takové (autoři společně se svými studenty
na KAT VŠVU strávili nad tímto tématem poslední semestry ateliérové
výuky). Prostory vily jsou uspořádány do různých výškových úrovní
na stoupající komunikační spirále prostorového plánu. Schody se
zde stávají prostředkem tvarování, který celou stavbu diferencuje
a zároveň drží pohromadě. Podobně je tomu i u monumentu, byť
zde hrají rigidnější roli. Kubický objem monumentu ohraničuje
vnitřní schodiště (bounding box), jehož transverzála jej zároveň
člení na různé typy menších civilnějších prostorů. Kromě schodů,
vyhlídky, kapličky a zázemí mám na mysli především slepý prostor
při vyústění schodiště na vyhlídku. Ten je pro pochopení autorského
přístupu možná zcela klíčovým, není totiž účelovým, ale otevřeným
dalším interpretacím (dá se v něm hrát, na chvíli spočinout nebo
i přenocovat). Poslední vysledovanou paralelu demonstruje zvláštní
podobnost lamelové police ve vile (foto vľavo) a lamelové kon-
strukce památníku. Obé se zdají být projevem téže autorské estetiky,
byť u vily se jedná o vybavení interiéru a u monumentu o ocelový
svařenec nosné „mostové“ konstrukce objektu. Jakoby monument
byl jedním velkým kusem nábytku, podobně jako police ve vile,
připomínajícím svou křehkostí papírový model. Snad právě prvky
výškového přechodu, neužitečnosti a křehkosti představují výcho-
diska konkrétní architektury autorů, které se v návrhu rodinného
domu stávají užitečnými pouze abstraktně a podprahově tak šíří
hravý a nepragmatický způsob jejich architektonického uvažování.
Jakub Kopec