Hustý prales neposkytoval nejlepší výhled, proto si děti z nudy začaly zpívat. Asi polovinu těch písní jejich
učitelka v životě neslyšela, ale dobře se na ně pochodovalo. Možná se ale její žáci chtěli zpěvem jen
rozptýlit. Prales totiž asi po hodině výšlapu potemněl a ztichl. Všichni začínali mít hlad, ale zde nebylo
nejlepší místo pro spořádání svačiny, proto se učitelka rozhodla pokračovat dál, dokud nedojdou na nějaký
přívětivý palouček. Minuli přitom nenápadnou odbočku, která ze stezky vedla kamsi mezi křoviska.
Když se učitelka zastavila, aby nechala žáky projít a přitom je mohla spočítat, zhrozila se. Místo osmi
dětí měla ve skupince jen sedm!
„Stát!“ zařvala. Žáci spolkli právě zpívaný tón a vyděšeně se otočili.
„Co se děje, paní učitelko?“ zeptala se Laura Skalková.
„Někdo chybí,“ zašeptala Hůlová. Děs dětí vystoupal na maximální úroveň. Nikdo se ani nepohnul. Což
bylo dobře, protože je učitelka aspoň mohla lépe zkontrolovat.
„Hedvábný Vlastimil, Kajaková Karolína, Levandulová Anežka, Nevim Karel, Nováková Aneta, Ríšová
Míša, Skalková Laura a Robert Veltruška,“ opakovala si učitelka seznam dětí a zarazila se. „Chybí Veltruška!“
„Možná šel jenom zmapovat okolí, paní učitelko,“ poznamenal Karel Nevim.
„Roberte!!!“ zakřičel Vlastimil.
Jedinou odpovědí na toto zvolání byl odlet ptáků z okolních větví.
„Musíme se vrátit,“ navrhla Aneta, „třeba se jenom opozdil.“
Všichni souhlasně broukli, a tak výprava zařadila zpátečku. Stále nepřestávali volat Robertovo jméno,
Robertův hlas se ale z džungle neozýval.
Když dorazili na rozcestí, všechny napadlo to samé: Robert špatně odbočil.
Do vzrušeného debatování zasáhla učitelka: „Odpočineme si. Už jdeme asi dvě hodiny a nevíme, jak
dlouho ještě půjdeme. Sedněte si, dejte si svačinu a hlavně se napijte. A nikam nechoďte. Hned jsem
zpátky.“ A zmizela mezi křovinami a hustým listovím. Žáci sice v tuto chvíli nechtěli zůstávat sami, ale
hlad byl přece jen silnější.
Po pár minutách debužírování řízků si děti uvědomily, že se učitelka pořád ještě nevynořila z džungle.
Neslyšely ani žádné praskání vegetace, které by naznačovalo, že se pralesem někdo prodírá.
„Co budeme dělat?“ otázala se Míša Ríšová.
„Nevím,“ odpověděl Karel Nevim.
„Půjdeme za ní. Třeba pak oba dva najdeme,“ navrhla Kája Kajaková.
Lepší ani horší nápad nikdo z nich neměl, tak výletníci vyrazili. Kluci se domluvili, že jeden z nich půjde
vzadu a druhý skupinu povede. Karel Nevim vyrazil první a Vlastimil Hedvábný jako bodyguard řadu uzavíral.
Chůze po této stezce byla o dost náročnější. Razili si cestu, větve je šlehaly do tváří a nohy měly za chvíli
celé omlácené a bolavé. Dorazili na malou mýtinu, z níž vedlo několik různých odboček. Robert a učitelka
se mohli vydat kterýmkoliv směrem.
Karel zastavil a chtěl se poradit, ale Aneta s Anežkou už byly dlouhým pochodem otrávené a chtěly oba
ztracené najít, rozhlédly se tedy kolem a vyšláply po té nejbezpečněji vyhlížející stezičce, aniž by promlu-
stránka 28