Kamil si odplivl, snažil se z posledních sil zaostřit na obsah bedny. Několik částečně vypálených černých
svící na zašlých cínových svícnech, dýka na držadle zakončená hlavicí s rohatou lebkou a strašidelná
zpráchnivělá škraboška. Jako by se jednalo o rekvizity z nějakého okultního hororu. Všemu vévodil objemný
balíček precizně zabalený ve žlutošedém voskovaném plátnu přepásaném špagátem, jehož konce byly
velkou rudočernou pečetí. Symbol na ní Kamilovi vzdáleně připomínal hada obtočeného kolem obráceného
kříže v kruhu z ostnatého drátu. Podvědomě v něm vyvolával pocit opatrnosti.
Došoural se natočit nové pivo, aby měl čas se rozhodnout, zdali chce opravdu vědět, co je uvnitř. Zvlášť
když už byl jediný ze společnosti při smyslech. Ze změti prázdných lahví od kořalek nalezl jednu, v níž se
leskla ještě slza něčeho peprnějšího. S nebývalou chutí láhev vyprázdnil.
Byl to přesně ten pocit, který se objevuje jen na okamžik, neurčitě o sobě dá vědět, aby následně bez
jediného vysvětlení opět zmizel. Pocit života. Pocit existence. Přízračně potvrzený sykotem prázdného sudu.
„Tak mi to vyšlo akorát!“ Radostně se podíval na hladinku posledního piva, dopotácel se ke svému sezení,
zapadl do měkkosti čalounění, zapálil si cigaretu, také poslední z krabičky, a při labužnickém pokuřování
a popíjení nespouštěl z očí otevřenou truhlu. Pouze do chvíle, kdy se mu oči bez možnosti ovlivnit je vůlí
několikrát přivřely. A i on se propadl do lahodného opileckého spánku. Nedopalek cigarety mu vypadl
z prstů na podlahu, kde nerušeně dohořel.
Chvíli bylo uvnitř místnosti relativní ticho. Z venku se ohlašovala bouřka, která svou hlasitostí převyšovala
spokojené chrápání unavené společnosti. Když tu najednou se ozval vrzavý zvuk, napřed nesmělý, následně
razantní. To když z venku někdo přiotevřel vrata, nahlédl dovnitř, aby se následně mrštně protáhl a
okamžitě je opět zavřel.
Postava v černém plášti s kapucí se přikradla kočičími kroky k otevřené truhle, ruce natažené
s nepřirozeně zahnutými dlouhými prsty, promítajíc na stěnu za spícími chlapci děsivý protáhlý stín hodný
upíra Nosferatu. Postava se nahnula, zhodnotila obsah a spokojeně si promnula ruce. Ozval se suchý šustivý
zvuk po sobě přejíždějících vrásčitých dlaní.
„Výborně!“ zaskřehotal šťastně hlas. „Ani nevíte, jak dlouho jsem na tenhle okamžik čekal! Nehledě na
to, jaké jste měli štěstí, že jste neporušili pečeť! Ta stará čarodějnice byla ve svých ochranných čarách
opravdu důsledná! Stačilo vás jen lehce navést a její grimoár je konečné můůůj!“ dramaticky protáhl tajemný
příchozí.
„Když to říkáš,“ ozvalo se mu za zády.
S úlekem se postava prudce otočila, až jí sjela kápě do té chvíle chránící tvář. Zakaboněný obličej dědy
Kropáčka se opět uklidnil. To jen některý z hochů promluvil ze sna.
„Fuj! To jsem se lekl!“ Nahnul se opět nad truhlu. S posvátnou úctou vnořil prsty pod zapečetěný balík a
vytáhl jej ven. Jeho stařecké svraštělé rty vetkly polibek na pečeť, čímž byla poslední ochrana prolomena,
a stařík s elánem nepřirozeným ke svému věku odcupital ke dveřím. Prudce je otevřel, proklouzl do utichající
bouřky.
„Přeji vám, chlapci, dlouhý a spokojený život!“ ďábelsky se zasmál a vrata opět přirazil.
stránka 23