„Mám, volové, něco jsem našel!“ radostně zavýskl Dušan a s hekáním vytahoval ze sena truhličku. „Tady
by jeden chcíp, valíme dolu! Už se těším na pívo,“ zavelel Kamil. „Ty, Jindřichu, rozmotej a nalej prcky, ať
oslavíme archeologický objev! Slyšíš?“
„Ano, prosím,“ ozvalo se spolu s cinkáním skla zdola.
Opatrně snesený objevený poklad postavili na podlahu a jako žízniví poutníci pouští se vrhli na natočená
piva, která neměla šanci dlouho vzdorovat. Po nich následovalo další. Když ukojili prvotní potřebu žízně a
všechen nabraný prach z krků spláchli pivy a kořalkou, obrátila se jejich pozornost na tajemný nález.
„Jak myslíte, že je to starý?“ Motali se kolem olezlé plechové skříňky s rezavým zámkem. Kvůli množství
vypitého alkoholu zkombinovaného s nedostatkem kyslíku a přebytkem dusivého prachu začali všichni
bezezbytku cítit nebezpečně vzrůstající opileckou špičku.
„No moc ne, i když to vypadá neurčitě,“ znalecky zhodnotil Lukáš, kterému se už začínal plést jazyk.
„Ty jseš teda odborník! Neměl bys jít do politiky?!“ vysmál se mu do obličeje Dušan.
„Do koho valíš!?“
„Do tebe přece! Když se tak blbě ptáš. A vůbec! Chlastáme!“ přiložil si Ondra a ledabyle truhličku nakopl.
„Ještě trošku popojedem. Pak se tomu podíváme na zoubek.“
Čas se již dávno přehoupl přes půlnoc, alkohol tekl proudem a plechová truhlička čekala tiše a trpělivě,
až na ni přijde ta správná chvíle. Chlapci stihli ztrestat většinu připravených zásob tvrdého alkoholu. Sud
piva se na potěžkání zdál až příliš lehký a rozum i zrak se zatemňovaly. Dušan, stočený do meditativně prenatální
polohy ve svém křesle, nevěděl o světě ani dění kolem sebe už nic. Jindra s Lukášem na tom nebyli
o mnoho lépe. Když se Ondra prudce zvedl, zavrávoral a málem přes truhlu přepadl.
„Tak ty budeš kopat, jóóó?!“ Dopotácel se do kouta, kde se válelo staré rezavé nářadí, chňapl po sekerce,
znalecky s ní zamáchal a v očích se mu zalesklo. Toto byl přesně ten okamžik, kdy se schopnost úsudku
množstvím vypitého alkoholu přiblížila absolutní nule.
Petr s Pavlem neřešili vůbec nic, snad jen krom poslední plné lahve archivní slivovice, kterou si předávali
jako štafetu. Pouze Kamil byl ještě dostatečně při smyslech, aby svému kumpánu mohl přijít na pomoc při
jeho vědecké činnosti.
„Radši mi to dej, nebo si ještě ublížíš a moje ségra mě zabije!“ Vytrhl Ondrovi sekerku z ruky a zároveň
ho podržel, aby se rozkymácený Ondra nesvalil. Navedl ho k jeho křeslu, do nějž okamžitě zaplul, a usnul
jako nemluvně.
„To je materiál!“ pomyslel si Kamil a obrátil pohled ke zrezivělému zámku truhly. „To bude hračka,“ proletělo
mu hlavou a tupou stranou sekery máchl po zámku. Zbytečně silně. Zámek se s kovovým křupnutím
rozletěl, sekerka však pokračovala dál, až se zarazila o Kamilův nárt. Intenzivní bolest ho donutila zavýt
jako raněné zvíře a opsat kolem truhličky několik kulhavých koleček se sehnutým hřbetem, zrovna jako
nějaký šaman přivolávající déšť.
A opravdu! Ve stejný okamžik se ozvalo silné zahřmění a záblesk prozářil všechny skryté škvíry mezi prkny
stodoly. Strhl se hlasitý liják bušící do doškové střechy. Při otevírání víka dlouho nepoužívané panty neochotně
zavrzaly. K tomuto zvuku se přidal ještě jeden. Tupý, zvonivý zvuk. Kamil se s leknutím otočil směrem
jeho původu, aby zahlédl prázdnou koulející se láhev, upuštěnou Petrem nebo Pavlem. Bylo to úplně
jedno, neboť oba navzájem hlavami zapřeni do sebe nevěděli o světě. Jen z koutků úst jim oběma vytékala
slina blaha. Spokojeně si v nevědomí pochrupávali do taktu.
stránka 22