hyb jeho nohou.
Pavel třeštil oči, nemohl se odvrátit, nešlo mu je
zavřít. Najednou uslyšel v hlavě slova: „Ty! Už jsi
prakticky můj. Tým, co jsi provedl Monice, jsi zlomil
svou božskou pečeť ochrany a umožnil jsi mi k tobě
přistoupit. Udělal jsi mi radost. Vybral jsem si tě již
dávno.“
Natáhl své zšedlé kostnaté ruce směrem
k Pavlovi, otevřel ústa a dlouhým jazykem ve tvaru
dýky se oblízl a mlaskl. V tu chvíli se ozval znovu
zvuk táhlého pískavého zvuku nemocničního pří-
stroje označující něčí exitus.
To Pavla přivedlo zpět k vědomí.
„Cože?! Zase?“ slyšel rozčílený mužský hlas.
„Vždyť už jsme mu drenáže vyndali a stehy držely.
Jaktože vykrvácel?!“
„Sestři, okamžitě dejte panu Kmeťovi něco na
uklidnění, nebo zburcuje ostatní pacienty!“
Sestřička se zjevila se stříkačkou u Pavlova lůžka.
On divoce kroutil hlavou a chtěl jí v aplikaci zamezit
svýma rukama. Ty ho však již neposlouchaly, jako
by nebyly ani jeho a vlastně nebyly.
Utišující prostředek okamžitě začal plnit svůj účel
a prouděním Pavlovým krevním řečištěm ho poma-
lu zbavoval vědomí. Jeho poslední vědomá myšlen-
ka patřila hrůze. Věděl, co ho čeká a kde se ocitne.
A to také přesně následovalo. Nacházel se
v místnosti, jejíž stěny byly nyní úplně černé a pro-
svítaly pouze její rohy, které ji ohraničovaly. Jeho
paralyzované tělo se vznášelo kolmo ve vzduch. Ani
postel se nyní v místnosti nenacházela.
Jen přízrak.
„Nedokážu si to vysvětlit pane doktore!“ odvětil
neméně vzrušený ženský hlas. „Ještě před chvílí byl
v úplném pořádku, sama jsem ho kontrolovala!“ V tuto chvíli tak skutečný. Dokonce skutečnější
než Pavel sám, stál přímo proti němu. Ruce napřa-
žené, ústa otevřená, temná a bezedná.
„No to je vážně dobré! Víte, jaké byly pitevní nále-
zy ostatních pacientů?“ V hlavě mu zaznělo: „Tak jsme se oba dočkali sta-
rý příteli. Ty na svůj trest a já na své tělo. Dobře ses
mi o ně staral vším tím sportováním a zdravou výži-
vou a za to ti patří můj dík. Škoda jen, že muselo
dojít k té nehodě, ale jinak to vlastně být ani ne-
mohlo.“
„Jak bych to mohla vědět?“
„Tak já vám to řeknu. Všem do jednoho se pozot-
víraly jejich hojící se rány, a dokonce některým i
dřívější, dávno zahojené.“
„Ale vždyť…“ nedokončila sestra.
„Ano, krev na lůžkách nebyla, protože se pacien-
tům ty rány otevřely do těl a oni vykrváceli vnitřně.
A ještě jedna perlička! Ta krev se jim vůbec nezača-
la srážet, ani když si poleželi před pitvou
v chladicích boxech. To je co?“ To už Pavel nevydr-
žel a začal křičet.
Obejmul nehybného Pavla, jeho odporná zubatá
ústa se přisála na jeho rty a oba začali splývat
v jednu bytost.
#####
POSTAVY ZO ZADANIA
upír, psychológ
autor: Barbucha
„Už chápete?! Jednému by z toho preplo! Skrátka
je toho na mňa moc a nezvládam to!“ dostala zo
seba Klára, pričom si tak nejako prestala uvedomo-
vať intenzitu svojho hlasu.
Náhle sa však jej pohľad stretol s tmavými očami
muža, ktorý sedel v kresle naproti a ona sa zarazila.
„Pardon...“ zahanbene zamumlala, sklopila po-
hľad a ruky schovala medzi kolená.
stránka 15