Probudily ho až ranní sluneční paprsky. Nečekaně
se cítil o něco lépe než předchozí den, jako by mu
opravdu samotný spánek pomohl. pozornost, která vyústila ve střep zapíchnutý
v ruce. Sestřička vyjekla a omdlela při pohledu na
krev vytékající jí z otevřené rány.
„Ha, zdravím vás pane Kmeť, všechno v pořádku?
Zdá se, že vypadáte lépe. Opravdu nečekané!
S takovou se brzy rozloučíme,“ zasmál se svému
vtipu primář. „A jak jste se vyspal? Doufám, že vče-
rejší ruch na vás neměl moc negativní vliv, i když
jako psycholog byste měl být přece jen odolný.“ Zvuk svaleného těla přivolal okamžitě vrchní sest-
ru, která zhodnotila situaci příkrými slovy: „Ti mladí
dneska už nic nevydrží!“ A začala mladou podříze-
nou křísit.
„Slyšel jsem pane primáři, že těch případů úmrtí
bylo až nepřirozeně víc.“
„Ano, to máte pravdu. I na JIPku jich bylo za po-
slední týden pět, a to je docela vysoké číslo. Vlast-
ně, když se nad tím zamyslím, začalo to, stejný ve-
čer, kdy vás přivezli rovnou ze sálu a to jsem slyšel,
že ve vedlejších operačních sálech jim na stole zů-
stali dva další pacienti.“ Zamračil se zamyšlením
primář a bezděky se podrbal na bradě.
„To jako chcete říct… “ oblízl si nervózně Pavel
okoralé rty a hned se mu vybavil v celé své děsivos-
ti včerejší sen s holčičkou.
„Já nic takového netvrdím pane kolego, jsem pře-
ce jen muž vědy. Takovéto dedukce bych přenechal
vašim pověrčivým bláznům. Ehm, pardon, klien-
tům,“ roztržitě se opravil a vsunul si ruce do kapes
pláště a odešel.
Pavel se natáhl pro skleničku s vodou, aby se na-
pil. Už ji držel, když najednou ucítil, jako by ruka
samotná ani nebyla jeho a sklenička mu z ní vy-
klouzla. S třískotem a cáknutím dopadla na zem.
„Jdi se podívat za panem Kmeťem, co se stalo,“
uslyšel přísný ženský hlas nejspíš hlavní sestry.
„Já tam nechci! Nemám z toho člověka dobrý po-
cit, jako by kolem něj byla nějaká zlověstná aura!“
odpovídal jemnější rozechvělý hlas spíše šeptem.
„Mně vůbec nezajímá, jaký máš nebo nemáš po-
cit, prostě to udělej!“ dodala vrchní sestra.
Záhy se zjevila nervózní tvář mladé sestřičky, aby
hned zmizela a vzápětí přišla s hadrem, smetáčkem
a lopatkou. Začala uklízet střepy, a přitom z Pavla
nespouštěla vyděšené oči. To mělo za následek ne-
Ta, jen co přišla k sobě, vytřeštila na Pavla oči a
instinktivně se od jeho lůžka odtáhla, co to šlo. „Vy
to nevidíte?!“ zaznělo z jejích úst vyděšeně.
„Co prosím tě?“ dodala vrchní a nervózně zatěka-
la po okolí jeho lůžka.
„No to!“ Ukazovala sestra roztřeseným prstem na
místo za hlavou Pavlova lůžka: „Vždyť tam někdo
stojí!“
Pavel se otočil tak prudce, jak mu jeho bolavé tělo
dovolilo, a oddechl si, jakmile se přesvědčil, že za
svým lůžkem nikoho nevidí. Pomalu vracel zrak
k sestřičce na podlaze a najednou jím projel děs.
Jen úkosem zahlédl siluetu, sklánějící se nad ním.
Trhl hlavou zpět, až ho zabolelo za krkem. Opět nic
neviděl. Strach v něm už zůstal. Opravdu se zde dě-
lo něco divného, zlého. Jeho vnitřní pocit, jemuž
mohl vždy důvěřovat, hovořil jasně.
Polkl, v záchvatu skrývané paniky požádal o něja-
ký utěšující prostředek, jakmile mu ho vrchní píchla
přímo do kanyly, zmalátněl a uvědomil si, jakou
udělal fatální chybu. Bylo pozdě. Začal se propadat
do nevědomí.
Nacházel se zpět v oné holé místnosti. Už nebyla
bílá, spíš šedá, světlo se ztrácelo v rozích a po roz-
hlédnutí v něm zatrnulo.
Byla tam! Ta postava!
Nyní vůbec nevypadala jako nevinná dívenka, spí-
še jako nepřirozeně natažený strašák, temný ve své
děsivosti. Úsměv ve svraštělé tváři, jíž vprostřed
vévodil zalomený dlouhý nos a dvě řady ostrých
zubů vystupujících z bezretých úst. Velké černé oči
ho sledovaly bez mrknutí a zašpičatělé uši lehce
zakmitaly. Vlasy přízraku prapodivně vlály, i když
v místnosti nebyl žádný průvan. Postava se
k Pavlovi pomalu přisouvala, aniž by byl vidět po-
stránka 14