„Pane Kmeť, ležíte už týden na jednotce intenzivní
péče v naší nemocnici. Měl jste ošklivou nehodu a
mně osobně, i mým kolegům, jste přidělal několik
nových vrásek,“ odvětil přízrak v bílém, ze kterého
se postupně začínal formovat muž středních let
v bílém plášti. „Já jsem primář Novotný a váš případ
jsem si vzal osobně na starost. Zdá se, že jste
z nejhoršího venku, i když jsme moc nedoufali.
Vám, jako kolegovi, to mohu říci narovinu, třebaže
jste jen psycholog.“ Zasmál se svému hloupému
vtipu a ještě dodal: „Kdybyste něco potřeboval, ne-
bojte se říct sestřičkám, nebo si rovnou vyžádejte
mne. Nabírejte síly a na viděnou.“ Ležérně mávnul
a odkráčel pryč.
Pavel pomalinku zpracovával nově získané infor-
mace a předchozí události, které ho zavály až sem –
napojeného hadičkami na pípající přístroje, se mu
momentálně nezdály moc důležité. Hlavně obraz
Moniky se vytrácel z vědomí rychleji, než by si dříve
kdy dokázal připustit.
Celé tělo ho bolelo, hýbat se ani moc nemohl a od
toho všeho přemýšlení se cítil ještě vyčerpanější,
než když se probral k vědomí. Pomalu se začal pro-
padat do stavu nevědomí. Poslední myšlenka vy-
střelila a na vteřinu upoutala jeho pozornost:
„Něco je jinak, něco je špatně!“
Poté už jej obejmul a přikryl svými perutěmi tem-
ný anděl spánku a zapomnění.
Ležel v holé prosvětlené bílé místnosti, v níž kro-
mě postele, na které se nacházel, nebyl vůbec žád-
ný nábytek. A kromě něj samotného v ní nikdo jiný
nebyl. Alespoň se mu to tak zpočátku zdálo, neboť
měl zvláštní pocit, že zde rozhodně sám není. A
opravdu, když se znovu rozhlédl, uviděl
v protilehlém rohu stát malou copatou holčičku,
v růžových šatičkách s velkou rudou mašlí, které
kontrastovaly s jejími havraními vlasy. I tvář měla
na první pohled příjemnou, bylo na něm však něco,
co jej znepokojovalo. Hlavu měla lehce nakloněnou,
usmívala se v neměnící se grimase a pevně ho po-
zorovala svýma černýma očima bez bělma. Připada-
lo mu to jako celá věčnost a výjev, jenž by jindy pů-
sobil příjemně, ho začínal čím dál víc děsit. Děvčát-
ko se vůbec nehýbalo, jako by bylo živou sochou.
Zdálo se mu, že tato situace trvá celou věčnost a
nejraději by z místnosti utekl, kdyby mohl, avšak
jeho údy ho neposlouchaly a ani hlavu od dívenky
nemohl odvrátit. Strach mu zaplavoval každou buň-
ku v těle, a kdyby mohl, začal by křičet. Ani to mu
však nebylo dopřáno. Hrůza už ho měla úplně ve
své moci, když dívenka prakticky nepostřehnutelně
trhavým pohybem napřímila hlavu, současně nepři-
rozeně otevřela ústa jako had do temného tunelu,
a natáhla k němu ruce. Současně se ozval táhlý pí-
pavý tón.
Vyděšeně se probral a už se chtěl uklidňovat, že
šlo pouze o sen. Tón ovšem zůstal, a navíc se
k němu přidal ruch překotně klapajících podrážek a
rozčílením vzrušených hlasů.
„Tak, kde jste sakra s tím defibrilátorem?!“
„Sestři! Adrenalin! Hned!“
„Ano, doktore.“
„Je to zbytečné! Sestro, piště čas úmrtí. A ať ho
lapiduši okamžitě odvezou na patologii, chci co
nejdřív vědět příčinu smrti.“
„Jak je to možné pane doktore, vždyť už se zlepšo-
val! Zítra ho měli převést normálně na pokoj.“
„Nevím sestři, je to vážně divné. Už pátý případ
během takové krátké doby. Jsme sice, kde jsme, ale
takovou úmrtnost snad nepamatuji, co tu dělám.
Obejděte potom ještě ostatní pacienty, jestli je vše
v pořádku.“
Pavel z toho nic neviděl, jednak byla tma, a navíc
byla jeho postel od veškerého dění oddělena plen-
tou. Pomalu v něm ještě doznívala hrůza z nesku-
tečně živého snu smíšená s nedávným děním. Vyru-
šila ho jen na malou chvíli hlava sestřičky, která se
zjevila zpoza závěsu: „Vše v pořádku? Jen spěte, nic
se neděje. Dobrou noc.“ A stejně náhle zmizela.
Nemusel by být vůbec psycholog, aby pochopil, že
se zde děje něco divného. Samotné zabarvení hlasu
zdravotnice hovořilo za vše. Myslel si, že již nikdy
v životě neusne, jeho tělo na to mělo jiný názor a
pípavý zvuk ho nakonec opět uspal. Nyní již do klid-
ného bezesného spánku, v němž se nabírají síly a
regeneruje tělo.
stránka 13