V LASTNÁ TVORBA
Autor: Pavel Skořepa
Záchodová romance (1/2)
Z pootevřených dveří nočního baru se pomalým plynutím snažil uniknout tabákový kouř.
Mimo něj se zevnitř ozývala až kakofonická směs různých zvuků, jako z nějakého starověkého
biblického tržiště.
Pro náhodného svědka by to byl jasný signál k co nejrychlejšímu opuštění zlověstného okolí
oprýskané budovy bez sebemenší chuti vstoupit do jejích útrob.
Naopak pro zasvěceného to bylo uvítacím nebeským chorálem, seslaným k poctě snad jen jemu
samému, zvoucím k výstupu dvou vchodových schůdků s pocitem, jako by vystupoval po nebeském
schodišti k bráně samého svatého Petra, a přitom naopak vstupoval do chřtánu nejhlubšího pekla.
Nejednalo se o obyčejný bar, jakých se nachází všude kolem víc než zrnek písku na poušti. Tento
byl jako temný drahokam utopený v bezedné bažině všednosti.
Scházela se zde taková vybraná společnost, kterou byste mohli pohromadě někde jinde a v takové
koncentraci vidět jen stěží.
Podivíni toho nejpodivnějšího významu slova. Prostitutky, které už zapíchly svůj pracovní den
(noc), protože v těch pozdních hodinách neměl o povyražení s nimi nikdo zájem. Feťáci, kterým přišlo
jako dobrý nápad připojit k tomu shitu, jenž jim koloval divoce v žilách, že by se v rámci dodržení jisté
kulturní úrovně hodil za společnost i nějaký ten panák. Jejich dealeři, kteří všechen fet po kapsách
rozprodali a měli tím pádem vyděláno. Loudilové, životní ztroskotanci a podobná verbež, jíž denní
světlo vlastně nedělalo dobře, neprospívalo, právě proto žili převážně v noci.
Avšak o nich tento příběh nepojednává. I když vlastně tak trochu také, neboť tvoří jeho komparz
a kulisy.
Zavítávala sem i jedna drobná, štíhlounká tanečnice, o jejíž přízeň se ucházel nejeden místní
zoufalec, alespoň zpočátku, než se z ní časem stala legendární nedosažitelná bohyně tohoto místa.
Když už všichni „milovníci“ vystříleli své náboje snahy, o jejichž účinku by se dalo i tak pochybovat,
vyčpěly do ztracena veškeré tajné zbraně „zaručených“ praktik vzbuzování intimního zájmu u žen,
předávaných mezi muži snad odjakživa.
Čas od času se ještě nějaký nesoudný jedinec našel, chtějící polaškovat s bohyní lásky Afroditou,
který si stejně nakonec vysloužil jen výsměch okolí v tomto nerovném boji neodvratného odmítnutí,
než aby byl podporován podle nepsaných pravidel chlapské sounáležitosti.
Toho večera se zrovna jeden takový probral ze svého delirantního stavu a v povážlivě hučící hlavě,
v níž se pud sebezáchovy již před několika hodinami nebo staletími utopil ve smršti panáků vodky, se
mu zazdálo jako dobrý nápad zkusit své štěstí pravěkého lovce. A tak už nic nebránilo veřejné potupě,
k níž se neodvratně schylovalo.
11