O NIEČOM
Autor: Marrrqui
Skákal přes oheň, až si propálil mokasíny
Přemýšlela jsem, co by mohlo být tématem mého článku z oblasti psychologie na měsíc červen.
Kromě všudypřítomné zeleně a letních teplot se mi také vybavilo ohniště u nás doma na zahradě, na
němž jsme několikrát za rok opékali buřty. Jako malou mě bavilo pořád se v hořícím dřevu a uhlících
hrabat. Připadala jsem si jako pyrománek. Na co si vzpomínám už jen velice mírně, je jeden pokus
skákat přes oheň (což byl idiotský nápad, i když se nikomu nic nestalo).
Právě v červnu se o svatojánské noci zapalovaly ohně. Skok přes takový „fajr“, hořící často na
kopcích, měl utužovat zdraví. Tématem tohoto článku budou rituály a jejich důležitost pro lidskou
psychiku aneb kde se v lidech bere touha provádět pravidelně někdy nesmyslné akty, jejichž výsledek
nemusí být vždy jistý a viditelný?
Možná se v raném dětství skrývá důvod, proč se uchylujeme k volání po zázračné pomoci odnikud.
Představte si, že ležíte někde v postýlce a máte hlad. Nebo jste se právě pokakali. Mluvit ještě neumíte,
takže si zavoláte pomoc tím jediným možným způsobem – začnete řvát jak na lesy. A najednou se
z nebes snese osoba, která naše trápení ukončí. A provádění některých rituálů, kdy se snažíme přivolat
si štěstí, peníze, déšť, zdraví atd., má přinést přesně to samé. Něco nebo někdo nám „zásahem shora“
změní život k lepšímu. Jako když maminka přiletěla a dala nám najíst nebo nám vyměnila plenu.
Tyto aktivity bychom ale nedělali, kdybychom nevěřili v jejich výsledek. Kdybychom nevěřili, že
nám nějaká tajemná síla opravdu zajistí to, o co žádáme. Člověk má přirozenou potřebu v něco věřit.
Někdo věří v Boha křesťanského nebo boha jiného, někdo v matku přírodu, někdo v létající špagetové
monstrum, na tom nezáleží. Lidstvo v sobě cítí nějakou „spirituální díru“, kterou má tendenci něčím
zaplňovat.
Ne všechny rituály ale spočívají v tom, že nám má něco být dáno. Od některých rituálů se očekává,
že nás nějak změní. Myslím konkrétně skupinové akty různých kmenů, když má chlapec vykonáním
určitého úkolu dokázat, že je muž. Přestal být dítě. A odborníci se shodují, že právě absence takových
rituálů v moderním světě způsobuje nejistotu u mladých dospělích. Jsem už dospělý, když studuji
vysokou, nebo až když se odstěhuji od rodičů? Když začnu chodit do práce? Prošel jsem zkouškou
dospělosti, maturitou, jsem už dospělý? Jak mám poznat, že už jsem dospěl?! Takové vnitřní konflikty
příslušníci primitivních kmenů neřeší.
Moderní civilizace je natolik složité místo, že určit jeden konkrétní akt, kterým společensky a
psychicky dospějeme, je prakticky nemožné. Ale můžeme mít nějaký ten osobní rituál může být
takovou naší „kotvou“ a pomáhat nám udržet se psychicky v pohodě. Jen si ale dejte pozor, ať si
nevypěstujete obsedantně-kompulzivní poruchu (ale o tom může být řeč někdy jindy).
22