Trvalo chvilku, než se otočil zpět k oběma sedícím naproti se slovy: „Jsem totiž tvůrcem tohoto
příběhu, proto tebe i Vivian znám. A jelikož jsi došel až sem, můžeš se mě zeptat, na co chceš. Avšak
položit můžeš pouze jednu otázku!“ vztyčil ukazováček. „Ovšem až za chvíli. Teď začne série
ploužáků, takže šup na parket, děcka! Do kola a pořádně to rozplužte, ať mi uděláte radost,“ pohodil
hlavou směrem k taneční ploše. A jako by to byl signál, dozněla rychlá taneční skladba a prostorem se
rozezněly první tony písně „November Rain“.
Viv okamžitě vstala, zatáhla Draka za ruku, ten vstával jen s krajním sebezapřením, zvlášť po
nabídce básníka na jednu otázku. Ve Vivianině tváři bylo vidět takové nadšení, že nemohl říct ne, i
kdyby chtěl. Nechal se vést do středu parketu, kde se k němu Viv přitiskla a objala ho kolem krku tak
pevně, až si myslel, že mu utrhne hlavu. Následně se začali přesně vlnit do pomalé melodie písně.
Básník jen popíjel své pivo a přihlížel pomalému hemžení na parketu. Úplně bylo vidět, jak se těla
Draka a Vivian v pevném objetí při pomalém tanci stávají jedním. Jejich energie vystřelovaly v erupcích
vzájemného citu v zářivé šlahouny, různě se proplétaly a vracely zpět k nim. Nikdo jiný kromě
přihlížejícího básníka to neviděl.
Píseň střídala píseň, až začala hrát poslední ze série ploužáků. Byla od Meat Loafa a při ní i sám
básník zasněně zavřel oči a nechal se unášet její poezií. To už naše dvojice jen stála na kraji parketu v
dlouhém vášnivém polibku. Ten přerušil DJ zařazením nové rychlé taneční melodie. Viv s Drakem se
od sebe odlepili a zamířili ke svým prázdným místům.
Jen dosedli, hned se Drako nadechoval, aby využil příležitost k položení otázky. Básník ho zarazil
vztyčenou dlaní a s pohledem upřeným na hodinky pronesl: „Ještě chvilku počkej. Tvá odpověď ti
nikam neuteče. Teď je ale čas na trochu té lidské grotesky.“ Hodil hlavou opět k parketu a opravdu.
Jeden nepozorný „diskofil“, až příliš ponořený do své spartakiádní rozcvičky, jím samým považované
za „cool“ taneční kreace, vrazil spodní hák do nechutně předraženého kelímku piva nepozorného
„šampóna“ procházejícího neprozřetelně moc blízko hranice parketu, jehož obsah zlil celé jeho
božíhodové disko oblečení.
„Co to kurva děláš, ty debileee?!“ zahřímal pisklavým hláskem eunucha, upustil již prázdný obal
od pití a oběma rukama „mocně“ drcl do propadlého hrudníku viníka. Ten rozpažil ruce, jako by jimi
chtěl zamávat a vzlétnout. Místo toho začal padat po zádech a vzal s sebou skupinku vlnících se dívek,
zmalovaných, jako by byly studentkami vzdělávacího institutu pro klauny a na diskotéku šly rovnou
ze školy. Toho si pochopitelně všimlo několik „spících“ džentlmenů opíjejících se na baru a poté, co
se jim v genomech probudil latentní rytířský kodex, okamžitě se jali hájit čest „spanilých“ dívek v
nesnázích.
Básník se jen potutelně usmíval všemu tomu hemžení a výronům primitivních vášní. Facky létaly
stejně jako pěsti, ozýval se zvuk trhaných oděvů, někteří se nestyděli ani užití zubů nebo nehtů. Účel
také světí prostředky, že? Mrkl na Draka s Viv a sebral ze stolu svou rozpitou sklenici. Oba ho
napodobili právě včas, když na desku jejich stolu zády přistál jeden obzvláště zubožený „diskobijec“.
S Drakem se na sebe podívali a svorně mu pomohli se alespoň posadit, aby mohl opět s vřískotem
vyrazit do boje. Ten už však pomalinku ztrácel na intenzitě, neboť se do něj zapojili i vyhazovači a
jejich dobře mířené facky postupně zchladily většinu hlav. Ten zbytek byl vyházen před diskotéku na
jednu hromadu jako smetí. Tam je zchladilo samo zimní počasí.
„Kde jsme to skončili?“ pobaveně upíjel básník svůj nápoj. „Jo, už vím! Máš jednu otázku, tak ji
dobře zvaž.“
22