Abdon 2/2019 Abdon 2_2019 | Page 29

Kniha otevírá mnoho zajímavých otázek, ale my se dnes podíváme na dvě - na roli jazyka a na otroctví. Jak již bylo řečeno, Pátek je bez jazyka, tedy neexistuje sebemenší šance, že by někdy převyprávěl svůj příběh. O to urputněji se mu ale Susan snaží vštípit smysl řady slov. Crusoe takovou výuku považoval za zbytečnou a obešel se pouze s několika frázemi, a přesto si s Pátkem nádherně rozuměl. Susan ale v Anglii nestačí. Pátek je apatický a tloustne a nedá se s ním moc dělat. A tak mu žena pokaždé vysvětluje, co dělá, a věcem dává správná jména. Zároveň si ale uvědomuje, že černoch vůbec nemusí chápat, co mu říká. Co když její slova vnímá jako pouhý šum? Co když si myslí, že jen blábolí? A Pátkův skutečný příběh Susan trápí čím dál tím více. Dokonce nakreslí dva obrázky - na jednom mu jazyk vyřízne Crusoe, na druhém neznámý otrokář. Oba ukáže Pátkovi s tím, aby jí naznačil, který výjev je pravdivý. Pátek ale jen apaticky kouká. Chápe vůbec význam slova pravda? Susan v příběhu vychází z toho, že kdyby Pátek mohl mluvit, jistě by svůj příběh pověděl. Je si tím jistá, bere to jako samozřejmost. Faktem je, že to samozřejmé vůbec není. Když se literární vědci podívali kdysi zpět na dějiny nejen literatury, dospěli k závěru, že kolonialistická literatura je jen dokladem utrpení obětí. Takovou obětí je i Pátek, odvezen do Anglie, aniž by o to stál. Jeho mlčení je mlčení tisíců mrtvých… Postkolonialismus, jak si literární směr říká, dochází k názoru, že se na svět díváme ze svého úhlu pohledu, který ale nemá co dělat se skutečností. Jestliže Susan má potřebu světu sdělit, co se dělo na Crusoeově ostrově, Pátek tuhle potřebu vůbec mít nemusí. Možná má totiž Pátek úplně jiné starosti a takové blábolení pro něj postrádá smysl. Jeho osud se tím totiž nezmění. A tak je Pátek otrokem nejen svého mlčení a Crusoea, ale nakonec i Susan. Crusoe s ním vycházel, nechával ho pracovat a lovit ryby a černoch byl spokojený. Pak se ale objevila záchranná loď a Susan donutila námořníky Pátka odvést. On totiž nechtěl, skrýval se na ostrově. Jenže Angličanka to považovala za svou povinnost, zachránit ho z ostrova. Vždyť by to udělal každý… Jenže v Anglii mu nemůže dát svobodu, protože se o sebe nepostará. Nemůže ho poslat ani zpátky do Afriky, protože každý kapitán lodi by z něj znovu udělal otroka. A tak Pátek zůstává s ní a stává se otrokem nové paní. Ač nemusí dělat krutou práci, ač má co jíst a kde spát, nemůže být svým vlastním pánem. Spisovatel Foe na Susan pak tlačí, aby ho nechala jít k černochům v Londýně, mohl by s nimi hrát na ulici a vést život podle svých představ. Susan to ale odmítne s tím, že by to Pátek nezvládl. A tak se její milosrdné gesto stává diskutabilním a Pátek bez naděje na osvobození. Foe je plný pasáží, během kterých se budete usmívat. Pasáží, kde Susan s Foem diskutují o roli literatury a jazyka. Pasáží, kde Crusoe není tak dokonalý, jako byl v podání DeFoa. Zároveň je knížka ze dvou třetin teoretická a v dopisech neodkrývá příběh, je spíše praktickou ukázkou postmodernismu, který zastává názor, že dnes už není možné napsat nic nového a neznámého, a proto se dají pouze přepracovat známá díla. V roce 2003 dostal John Maxwell Coetzee Nobelovu cenu za román Foe. Stojí za přečtení, ale volte spíše anglický originál. Český překlad je více než tragický. 27