R ECENZIE
Autor: Elwin Smaragdová
Moderna
Vítejte na přelomu století! Vítejte ve světě, který už nikdy nebude jako dřív, který se mění před
očima a hraje všemi barvami, včetně těch ponurých. Směle vykročte do světa, který nemá obdoby.
Předlouhé 19. století se chýlí ke svému krvavému zániku, melancholie padá na města jako déšť.
Moderna, období literárních dějin, které je tak jiné a neopakovatelné, až se srdce svírá.
Nejprve se podívejme na samotný pojem “moderna”. Jistojistě to není nic neznámého, za moderní
dobu, modernu, označujeme ledaccos. Jenže v tom bude možná ten problém. Pravda, autorům oné
doby bylo značně jedno, pod jakým názvem se zapíšou do dějin, ale pro literární teoretiky se
moderna stala osinou… v patě. Neexistuje totiž nic horšího než oznámit, že se nacházíme v moderní
společnosti. Jak totiž poznáte, že je moderní? A odkdy přesně je moderní? Proč nejsou začátkem
moderny peníze namísto výměnného obchodu? Aha?! Tak si pár chytrých hlav pomohlo a rozhodlo
se, že budou rozlišovat estetickou modernu a modernu literární. V literatuře se moderna ustálila
mezi lety 1885 - 1933, tedy od počátku naturalismu do konce Výmarské republiky. V estetice pak
teoretici sloučili několikero proudů, jako Fin de siècle, secesi, esteticismus, expresionismus či
symbolismus. Taky máme modernu klasickou a avantgardní. Klasická moderna se drží při zemi a
experimentů se spíše bojí, avantgardní proud naopak hledá nové možnosti vyjádření a pojetí
literatury. V moderně se pak rodí spojení l’art pour l’art, tedy umění pro umění. Neprůstřelná
definice kruhem znamená, že umění j e nadřazené všemu, životu, přírodě, a proto se vyhýbá
tématům běžného světa. Je umělecké pro svou uměleckost.
Pokud řekneme, že moderna je melancholická, je jen fér přiznat, že je taky neurotická a nervózní.
Všechny tyhle těkavé myšlenky se objevují postupně. Jsme totiž v době, kdy široké bulváry osvětlují
elektrické lampy, brázdí je tramvaje. Technika a pokrok jsou všude, nezastavitelná dvojice. Jenže čím
více lidem může usnadnit život, tím více ji lidé nesnáší, odsuzují a touží vrátit se k soužití s přírodou
(není vám to povědomé?). A právě s touhou najít své pravé, skutečné já, souvisí neurózy. Osvícenské
já je jednotné, uvažuje logicky, vše zkoumá a snaží se záhadám přijít na kloub. Moderní já je
rozpolcené vším novým, hledá se, tápe. Tam, kde dříve byla jasná hranice mezi objektivním a
subjektivním vnímáním, je dnes jen zmatek a nejistota. Nic není přesně dané, navrací se generační
konflikt a objevuje se i konflikt mezi umělci a dělníky.
V moderně se také rodí dekadence. Nejprve je chápána negativně, ale v polovině 19. století si ji
vezme do parády pan Baudelaire a sezná, že na životu blížícímu se konci je cosi krásného,
fascinujícího. Později se takovéto zalíbení nazve estetizací oškliva. Takový dekadent pak žije ve svém
vnitřním světě, libuje si v kontrastech a napětí a píše. Třeba o zdechlinách.
23