Abdon 2/2018 Abdon 2_2018 | Page 18

„Ano.“ „Pojďte se mnou, něco Vám pro jistotu dám," řekl a zamířili opět do továrny. Vešli dovnitř a procházeli hlavní velkou halou. „Anno?!“ zavolal Hardy. „To je zvláštní, kam odešla," poznamenal. Pokračovali v chůzi, když tu najednou se Hardy natáhl jak široký, tak dlouhý. Kate se musela zasmát. „Anno, to vážně nebylo vtipné!" procedil skrz zuby z podlahy. „Promiňte, mně to vtipné přišlo," ozval se hlásek za Kateiným levým uchem. „Mně to také přišlo vtipné," zakřenila se Kate. Hardy se s podrážděným výrazem zvedl ze země a zmizel na schodišti, které nejspíš vedlo do podzemní části továrny. Chvíli se odtud ozýval šramot, a pak Hardy vylezl i s Kate již známým předmětem. „To je ten stříbrný prášek, co jste na nás už jednou hodil, že?" upřela na něj pohled. „Ano, vemte si ho a udělejte si z toho čaj." „Cože? Čaj?" nechápala. „Je to směs několika bylin a stříbra. Pomáhá to zastrašit upíry, respektive zklidnit je. Když to vypijete, mělo by to na chvíli vnitřně ukolébat Vaši chuť." „To mě spíš přiotráví, ne?" řekla a nedůvěřivě si od něj prášek vzala. „Ne, věřte mi, je to vyzkoušené," ujistil ji. „Musím ještě do práce, chcete tu nechat auto?" zeptala se ještě Kate. „Ano, to byste mohla," řekl Hardy, poděkoval a otočil se k Anně. „Tak a teď se zkuste zviditelnit.“ „Jau, sakra. Bolí to." „Fňukáš jak malá holka." „Sorry, kulka v noze není zrovna věc, kterou by musely malý holky obvykle řešit!" „Ne, ale ty tak fňukáš." „Už to máš?!" „Skoro, byla pěkně hluboko." Blížil se večer a Eleně, která seděla doma na gauči, se ulevilo, protože slunce, které celý den pražilo do jejich bytu, už ztratilo na síle. Po chvíli přestalo svítit úplně, a tak se Elena musela zvednout a dojít k vypínači. Cvakla s ním, ale nic se nestalo. „Ach jo, zase ruplá žárovka," zabručela a došla k lampě, která stála u vchodu. Chtěla zapnout ji, ale nic. „Počkat," došlo Eleně. „Deja vu," zamumlala. „Jste vážně originální, tohle už jsme tu jednou měli!" řekla s větší rázností a nahlas. „Dobrá, pro příště si vymyslíme něco nového," zabručelo to u dveří od balkonu. „Sama doufám, že další příště nebude," poznamenala uštěpačně. „A Vy myslíte, že máme na práci jenom Vás?" „Tak mě nechte na pokoji a budou spokojené obě strany." 16