Současně za svými zády ucítil mrazivé doteky chapadel svého temného pronásledovatele. Snažil
se ho zadržet a znemožnit mu další pohyb.
Avaq se rozkřičel a roztřesený obraz před jeho očima se začínal spojovat s vizí jeho nitra.
Kruh ohraničený devíti obrovskými, mocnými, do nebe čnícími menhiry, z kterých jak se zdálo,
vycházela vnitřní záře, viděná opět jen koutkem oka, přesto cítěná každou buňkou jeho těla a tato
záře se s každým Avaqovým krokem, kterým se k nim blížil, zesilovala a zpomalovala temného
pronásledovatele.
Tu najednou nohy Avaqa na chvíli neposlechly, zakoply a jeho tělo se zřítilo k zemi a několikrát
se překulilo.
„Vstááááávej!!!“ zakřičel hlas tak mocně, až z okolních stromů vzlétla hejna ptáků a začala kroužit
kolem mýtiny. „Seber v sobě poslední síly chlapče, už ti chybí jen malý kousek!“
A opravdu. Když zvedl hlavu z trávy, zahlédl kruh s kameny, jen natáhnout ruku.
Našel v sobě poslední zbytky sil, vymrštil se na nohy a doklopýtal posledních několik kroků
k nejbližšímu kameni, o který se opřel hrudí, aby znovu neupadl.
„Neeee!!!“ rozezvučel se zlověstný hlas Smrti. Promluvila poprvé, snad úplně poprvé a zmizela.
Tento zvuk Avaqa přimáčkl ještě pevněji ke kameni a kroužící hejno ptáků se vyděšeně rozlétlo
na všechny strany.
„Dokázal jsi to můj chlapče, jsi konečně doma. Jsem na tebe pyšný!“ spokojeně zaševelilo místo a
Avaq pochopil, že to byl hlas tohoto místa, jenž ho provázel.
„Pojď, ulehni v mém středu,“ bylo poslední, co mu sám kruh řekl.
Uposlechl.
Unaveně došel do jeho středu, ulehl tváří k nebi a menhiry, jako by se rozezvučily povědomě
známou nádhernou melodií, jíž už celé věky neslyšel. Současně ho zalilo konejšivě hřejivé světlo, které
vysušilo všechny Avaqovy slzy radosti i bolesti, a očistilo jeho srdce.
Naposledy zamrkal, nadechl se a s výdechem, který sebou vzal i jeho duši, vytryskly z vrcholků
kamenů zlatavé paprsky světla, spojily se nad Avaqovým tělem a vzali jeho duši domů.
6