R ECENZIA
Autor: Elwin Smaragdová
Literatura po roce 1945
Po druhé světové válce zůstal celý svět v šoku. Všechny ty hrůzy, kterým lidé chtěli zabránit, se
zopakovaly, a dokonce znásobily. Počty mrtvých a zraněných vzrostly. Místa nedotčená válkou naopak
téměř přestala existovat. A nad tím vším se vznášel hlad, bída a ekonomická krize. Německo na tom
nebylo moc dobře a jeho budoucnost rozhodně nezářila růžově. Jedna země, však ve skutečnosti dva
státy. Německá demokratická republika a Spolková republika Německo. Od 7. října 1949 do 3. října
1990.
Jak se taková politická situace může podepsat na literatuře? (A má vůbec smysl se na tohle ptát,
přece jenom, jsou tu mnohem důležitější otázky…) Nedá se říct, že bychom se bavili o konkrétním
literárním směru, spíše se jednalo o ozvěny expresionismu a dalších předválečných hnutí. Každý si
musel položit otázku, co to vlastně znamená být Němcem po roce 1945. A Němcem ze které části? A
přesně tahle existenční nejistota se podepsala i na literatuře. Projevila se psychoanalýza, vliv techniky,
existencionalismu a samozřejmě války. Mluví se o „literatuře ruin a trosek” a to především mezi lety
1945 a 1950. Po ní nastupuje kritika společnosti a stávajícího stavu, v 60. letech přichází zájem o historii
a ke slovu se dostává i otázka viny. Provinění a kritika generace otců a kapitalismu pak doprovází
německou literaturu až do znovusjednocení. Protože se budeme bavit o dvou samostatně fungujících
státech, podíváme se dnes na první z nich - Německou demokratickou republiku.
Autoři měli v NDR tak trochu smůlu. Podléhali šílené cenzuře, která se místy zvrtla v osobní
cenzuru a tzv. vnitřní emigraci neboli zůstali v zemi, ale proti režimu se vymezili. Aby bylo o čem psát
(protože cenzura), přišli ke slovu velikáni německé literatury (rozuměj Goethe, Schiller, Lessing…).
Literatura se stala médiem k reflexi a vyrovnání se s minulostí, ale také zdrojem naděje na lepší
budoucnost.
Literatura ruin a trosek představuje mladou generaci autorů, kteří stáli na počátku své spisovatelské
dráhy a nepsali ani tradiční nacionální socialistickou literaturu, ani exilové texty, ba dokonce jim byla
jedno i vnitřní emigrace. Tihle pánové totiž dorazili z války a zajateckých táborů do země, za kterou
bojovali. A tak trochu se nestačili divit. Museli se vypořádat s hrůznými vzpomínkami i faktem, že na
ně třeba nikdo nečekal. Prototypem je drama Wolganga Borcherta Venku přede dveřmi (s podtitulem
„hra, kterou divadla nechtějí hrát a diváci nechtějí vidět”). Dílo, které slupnete jako malinu, zanechá
ve vás ale mírnou pachuť a bolení břicha. Hlavní hrdina se totiž vrací z války a postupně navštíví
31