Vypadal najednou pobledle, v jeho tváři byl čitelný strach. Jak by taky ne, neboť pud sebezáchovy,
i přes veškeré vzrušení, do něj začal pumpovat útržky všeho, co viděl nebo četl.
„Promiň,” posmutněla, ramena se jí svezla níž a pomalu se od něj začala odtahovat, jistá si tím, že
kouzlo okamžiku bylo zlomeno.
„Snažila jsem se ti to říct. Tobě jako jedinému. Nedokážu to vysvětlit. Jako bych na tebe čekala
celou věčnost. Tu věčnost, již mi je souzeno prožívat právě s tebou. Takhle to cítím.”
Položil jí prst na ústa na znamení, aby zmlkla.
Zhluboka se nadechl.
„No je to pro mě, pravda, šok! S upírkou na pánských hajzlíkách prožívat záchodovou romanci, to
jsem si opravdu nikdy nepředstavil ani v těch nejšílenějších snech. Nejsem náhodou tvoje zamýšlená
večeře nebo vlastně snídaně? Nebo jak to vy upíři vlastně berete?” Znovu se začal usmívat, barva se
mu začala vracet do tváří, i když v očích byla patrna ještě špetka strachu.
„Abys to dobře chápal. Toužím po tvé krvi od první chvíle, kdy jsi do baru vešel. Ne však jako na
jídlo. Velmi ráda bych ti předala svůj dar a k tomu je tvá krev potřebná stejně jako ta má,” když to
pronášela, dívala se mu přímo do očí s obavami malé školačky.
„Nebudu lhát, že mě to nezaskočilo,” znovu se usmál a obnovil sevření, které předtím vlivem šoku
povolil, avšak nepřerušil. Jeho rty opět nalezly ty její.
Cítil, že jde o nejvýznamnější okamžik a rozhodnutí v jeho životě. To, jak se rozhodne, ovlivní
zbytek jeho zbytek jeho následné existence nebo celou věčnost.
Hlavou se mu v rychlosti přes sebe začaly kupit obrazy a fragmenty vzpomínek v jednom velkém
galimatyáši.
Všechny nevydařené vztahy, o kterých byl přesvědčen, že budou navždy, než bolestivě skončily.
Všechna ta dlouhá období samoty, překonaná jen díky hudbě. Ta mu jediná dávala sílu vydržet a
nezabalit to.
Najednou to udělalo pomyslné cvak. Rozhodnutí padlo a pomalu je oba směřovalo do ochranné
intimity kabinky, kde se ozvalo po zavření dveří reálné cvaknutí otočeného zámku. Z vnější strany byl
nahrazen původní zelený ukazatel symbolizující Drakův dřívější smrtelný život červeným, značícím
krev a přeměnu.
Ve štiplavě sladkokyselé atmosféře milostných šťáv, potu, spermatu a krve došlo, chráněno před
možnými zvědavými zraky, k Drakově znovuzrození do života absolutně odlišného od toho
předchozího.
Nakonec pro něj nebylo až tak obtížné ho s lehkostí zahodit za hlavu.
Vždyť tu šlo o něco, co se slovy ani nedá vyjádřit. Určitě ne někomu dalšímu, kdo není přímo
napojen. Což byli pouze oni dva.
Když opět usedali na svá místa, k Drakovi, ještě roztřesenému razantní proměnou svého těla a
šokovanému nesmírným prohloubením svých smyslů, se Viv přitiskla a medově zašeptala: „Víš, že máš
nádherné upíří jméno?”
14