„Líbí se mi tvá upřímnost,“ řekl a zvedl jedno obočí. „Proč bych si tě zde měl tedy nechat? Dokážeš
být loajální?“
„Když mi někdo kryje záda, kryju je i já jemu,“ ušklíbla se.
Bez výrazu v tváři se ptal dál: „Odkud jste přišla a co jste zač, Susan?“
„Nejsem nikdo. Pocházím z dobré rodiny, měla mě ráda, ale já jsem vždycky chtěla stát
na vlastních nohou. Chtěla jsem podnikat, ale moc mi to nešlo. Skončila jsem takhle a teď nemám co
ztratit.“
Jednou Kate někdo řekl, že pokud nejste dobrý lhář, nemusíte si vymýšlet bůhví jaký příběh, klidně
můžete mluvit o realitě, jen ji musíte naservírovat tak, aby reprezentovala to, co potřebujete. Ten
někdo byla Elena a mluvila o lhaní rodičům, když se vracely ve tři ráno domů opilé, na tom ale
nezáleželo, protože měla pravdu.
Redfield se opřel lokty o stůl a zúžily se mu zorničky. „A co vlkodlaci, Susan? Viděla jsi někdy
nějakého, kromě včerejšího večera?“
„Ano,“ odpověděla klidně.
Redfieldovi zacukalo v koutku pravého oka, ale pokračoval tichým hlasem dál. „A mluvila jsi s
nimi?“
„Mluvili spíš oni. Vyhrožovali mi, že pokud udělám nějakou hloupost na jejich území, že si to se
mnou vyřídí,“ odpověděla a netrpělivě se zachvěla.
Redfield se opřel do židle a zamračil se. „Ano, to dělají každému. Někdo by je to měl odnaučit.
Taky nechodíme k nim domů a nepouštíme hrůzu. Nemají vychování.“
Kate se trochu ulevilo, bála se jeho reakce.
„To je všechno, Susan… Můžeš jít, pošli sem Patricka.“
Kate vyšla z místnosti a spadl jí kámen ze srdce. Nevěděla, co si o ní myslí, ale neutrhl jí
na místě hlavu, takže vlastně úspěch, ne?
22