Abdon 1/2020 Abdon 1_2020 | Page 22

Drako se poškrábal na své rockové řepě a polkl otázku. Cítil, že na ni není vhodná chvíle a spíš se zamýšlel nad nadcházejícím chodem. Zvedl významně prst, hned ho stáhl k zemi, nadechl se, opět ho vztyčil a až fanaticky se mu zablesklo v očích. „Dal bych si nějakou diskofilku! S otřesným růžovým přelivem a outfitem alá Hello Kitty.“ „Hmmm, pán je opravdu gurmán!“ zašvitořila Vivian. „A tím pádem, abych netrhala partu, já si dám nějakého nagelovaného šampóna. To abychom vyrazili na diskotéku!“ zavlnila se jako kobra na fakírovu píšťalu a teatrálně zasyčela. Přivinul ji k sobě a cítil, jak se mu při těchto pohybech slastně tře její stehno o slabiny. Chtěl by, aby tento okamžik trval věčně a zahlédl v odlesku jejích očí, že ona to cítí úplně stejně. Přitiskli se k sobě tvářemi a vlnili se do rytmu neexistující písně. Takové, jež jim hrála společně v jejich srdcích. Když v tom se od něj Viv na chvíli odtáhla, naznačila pokývnutím hlavy, aby se otočil a tím spatřil měsíc, jenž už překonal svůj zenit a nyní začínal klesat. „Měli bychom si pospíšit. Jedna diskotéka je nedaleko odtud. Budeme tam coby dup.“ S těmito slovy ho rozverně odstrčila, výskla a přeskočila přes ohrazení střechy. Drako se polekaně naklonil, aby spatřil její ladné kočičí přistání rovnou na nohy. „No pojď ty třasořitko!“ pokynula mu na místo hned vedle sebe. Drako vyhrkl huronský bojový pokřik, s odrazem se také přehoupl a dopadl v pokleku na jedno koleno s pěstí zaraženou do země. „Á, tady se někdo díval na marvelovky.“ Poplácala ho Viv ležérně po rameni a počkala, až se narovná. „Můžeme vyrazit.“ „To můžeme!“ pokývl Drako, nastavil rámě, do nějž se Viv okamžitě zaklínila jako západka do zámku. „Veďte mě, má paní.“ „Ano můj pane, s radostí.“ Vyrazili směrem ke komunistickému železobetonovému areálu sloužícímu pro kratochvilné aktivity okolostojícího sídliště. Dříve v něm snad bývalo více decentní kultury. Nyní už jen nálevny, bary, sem tam obchod a hlavně kýžené diskotéky. Když dorazili do středu jeho prostranství, ukázala Vivian na pozinkované schody do patra. „Zde je náš dnešní cíl, můj pane,“ ukázala významně na barevně blikající vitráže. Již z přízemí byla slyšet nechutná disko hudba promíšená současnými popovými hity. „Asi jsem se dostal do pekla!“ zahořekoval Drako a pohodil svou muzikantskou hřívou. „Vaše přání mi bylo rozkazem, můj pane!“ hraně se hájila Viv. „No, co už? Pojďme!“ opět nastavil rámě a zaklesnuti do sebe vykročili ke schodům. Jen co se dostali na ochoz, vypotácel se ze vchodu diskotéky silně podnapilý mimoň. Bylo na něm vidět, že si ani plně neuvědomuje, kde se nachází jeho fyzická podstata a bylo vtipné, jak za křečovitého se držení zábradlí více sjíždí schody na svých gumových nohách, než by po nich scházel. 20