Abdon 1/2020 Abdon 1_2020 | Page 20

„Neboj Drako. Něco ti seženeme, až bude čas. Teď však vyrážíme za zábavou. Doslova za upírskou zábavou.“ Navlékla si rychle leopardí legíny, černý nátělník s velkým bílým nápisem „Ramones“ a červenou vestičku. Na rty si nanesla výrazně rudou rtěnku. „My jsme sice už od přírody pro lidi přitažlivější než oni sami, přesto tomu trochu pomoci není nikdy na škodu,“ použila řasenku, decentně stínů kolem jejích modrozelených očí a vrhla na Draka vyzývavý pohled: „A můžeme vyrazit.“ Vypnula dunící rockovou muziku, Drako na sebe hodil svého křiváka, oba si obuli svoje glády a vykročili z domu. Vivian se zhluboka nadechla, zavětřila směrem k městu a slastně přimhouřila oči. „Dnes bude dobrý lov, pojď.“ Vzala ho za ruku a vyšli do pouličním světlem ozářené společné přítomnosti. Podzim se již plně chopil své vlády a vše kolem přebarvil do svých nejoblíbenějších barev. Chladivý vítr si pohrával se spadaným listím a snažil se je přemisťovat jako papírové bankovky z místa na místo. Zamilované, do sebe zaklesnuté dvojici to však bylo jedno. Oba vnímali pouze přítomnost toho druhého a chlad jim nikterak nevadil. Oheň jejich lásky nemělo co ochladit, natož zadusit. Ani nevěděli, jak dlouho šli, když se ráz města náhle změnil. Drobné rodinné domky začaly nahrazovat výškové budovy kanceláří a činžovních domů, což svědčilo o tom, že se blíží k centru. „Neměli byste nějaké drobné? Na chleba?!“ zaskřehotal nepřesvědčivě vypitý hlas bezdomovce, trůnícího na flekaté matraci a opírajícího se fasádu. Současně s jeho notoricky roztřesenou, o almužnu žadonící rukou, se do okolí vyvalil odér zkvašeného ovocného vína, čehož by jistě využily octomilky a přilétly by jako na zavolání, aby kroužily kolem a hledali zdroj té, pro ně libé vůně. Byla už na ně zima, tak na tuto party ústních výparů nedorazily. „Ne, děkujeme.“ odpověděl automaticky Drako a přeměřil si bezdomovce tak zlým pohledem, až ten rázem umlkl, rychle stáhl ruku k tělu, schoulil se jakoby do sebe a dělal, že tu vůbec není. Viv se rozesmála a zašeptala Drakovi do ucha: „Hlavně nikdy nepij z něčeho takového. V žilách mu koluje tolik čůča, že by tě potom minimálně týden pálila žáha.“ Oba se rozesmáli a nebohého „potřebného“ nechali daleko za zády. „Teď ti ukážu svoje místečko, z něhož začínám každý lov.“ Pokynula Vivian určitým směrem rukou a Drakovi bylo jasné, že si trochu zašplhají. A taky ano. Když dorazili k budově místního, již zavřeného obchodního centra, Viv ladně vyskočila na velký kontejner u stěny a z něho ladně přeručkovala po hromosvodovém drátu a vyhoupla se přes okraj střechy. „No, kde to vázne?!“ naznačila rozverně Drakovi, aby ji následoval. „Přece se nenecháš zahanbit ženskou!?“ Drako se podíval na výšku, jíž měl zdolat, pokývl hlavou na stranu, pomyslně si plivl do dlaní a zopakoval Vivianiny pohyby, alespoň si to myslel. „Mohlo to být lepší, ale na poprvé to docela ušlo,“ smála se Viv, když se mu konečně podařilo na střechu vydrápat. „Nyní trocha teorie a pak hóóódně zábavy!“ přivinula se k němu a společně hleděli přes okraj na životem zářící město. „Cítíš něco?“ zeptala se. 18